Království: Felizita

V minulém příběhu zachránil udatný barbar Dangsten spanilou dívku... Takový už je osud barbarů - bít se za krásu žen. Teď se můžeme podívat na příběh z druhé strany. Felizita je onou zachráněnou dívkou a než potkala svého ochránce, prožila si své. Protože takový je v těchto příbězích osud krásných dívek - být nástrojem k uspokojení mrzkých tužeb.

**********
Jmenovala se Felizita. Otec jí říkával Feli... Pracovala na poli a pomáhala v lese, byla mladá, štíhlá a svěží jako první jarní tráva. Voněla pro pryskyřici a do vlasů si zaplétala pampelišky. Matka jí zemřela dříve, než ji stihla poznat, ale rodina byla početná - měla dvě starší sestry a jednoho bratra. Všichni se o ní starali a tak mohla prožít spokojené dětství plné her, sourozeneckých tahanic a rozverného smíchu. Když dospěla, proměnila se v okouzlující ženu, která se mohla krásou měřit s urozenými šlechtičnami. Akorát že na ní nebylo zrnko pudru či nabíraných krajek. Stále se usmívala tím poblázněným způsobem a v očích se jí leskl pozůstatek dětské rozpustilosti. Připomínala divokou laň, pružnou a krásnou, když se prochází po měsícem ozářené mýtině.

To vše ale mělo skončit. Do země vstoupilo zlo. Přes hranice vtrhli orci a začali plenit, znásilňovat a vraždit. Neznali slitování. Jejich šamani vařili odporné lektvary a měnili lidi k nepoznání. Znetvoření válečníci si stavěli bubínky z lidských lebek a hráli na ně ohlodanými údy. Nikdo jim nedokázal vzdorovat.

Felizitin otec s obavami vyhlížel posly a zpovídal je potají ve stínu stodoly. Armády se blížili a pro farmáře nastali kruté časy.

Jednoho dne zahlédli na obzoru dým. Těžký a mastný kouř stoupající k šedému nebi. Otec dlouze hleděl, jak se sloup dýmu kroutí. Čelo měl zkrabatěné obavami. Nakonec poručil synovi a nejstarší dceři, aby naložili vše potřebné na malý povoz ve stodole. Vydali se na útěk.

Kdo ví, co by se stalo, kdyby zůstali na farmě... jejich osud ale nebyl šťastný. Za jízdy příliš nemluvili. Dělili se o jídlo a v noci drželi hlídky. Postupovali směrem do říše a doufali, že se dostanou za hradby nějakého velkého města. Čtvrtý den narazili na předsunutou jednotku orků. Tam jejich společná cesta skončila.

Felizitin otec skončil s useknutou hlavou jako první. Šel k orkům vyjednávat a ti nechtěli jeho slova poslouchat. Nejdříve ho přinutili pokleknout a pak ho před zraky rodiny popravili.

Jeho syn vytrhl z pouzdra svůj malý meč a vrhly ve vzteku proti zeleným hordám svalů, masa, šlach a jizev z vyhraných bitev. Jeho život skončil okamžik na to. Krví zbrodil zem a ulehl do lože z vlastních střev.

Pak se vše událo velmi rychle. Obě dvě starší sestry zemřeli v rukách uzurpátorů. Jejich smrt nebyla tak pomalá a milosrdná. Orkové si chtěli užít. Osud samotné Felizity nebyl o mnoho jiný. Pamatovala si dotek velkých hrubých rukou, které ji bolestivě drželi za zápěstí, hlavu, kotníky. Strhli z ní šaty a jazyky, které byli drsnější než škrobené plátno jí lízali obnažené bradavky, zajížděli mezi nohama do míst, které nikdy žádný muž nespatřil a neopomněli jí ho zasunout i hluboko do úst. Prozkoumávali její otvory a hlasitě se smáli marnému odporu. Hráli si s ní, jako s hadrovou panenkou. Neměla nejmenší šanci jim vzdorovat.

Zpod bederních roušek se vztyčili ohromné penisy, tvrdé jako kámen. Ze špiček odkapávalo pronikavě páchnoucí semeno. Nebyl otvor, který toho večera nedobyli. Naráželi si ji na vztyčené pyje a zasunovali ji ztopořené penisy hluboko do krku. Její panenství bylo obětováno na krvavém oltáři.

Užívali si s ní hodiny. Ale Felizita to už příliš nevnímala, stále častěji upadala do bezvědomí. Kdykoliv se probrala, cítila tepající čuráky, jak si probíjejí cestu do jejího těla, hořkou pachuť spermatu, který jí s řevem stříkali do úst a ostrou bolest, která jí nutila vrátit se zpátky do chlácholivé náruče mdlob.

Možná nad ní držela ochranou ruku bohyně Sirona, ale když se orkové nabažili jejího mladého těla - nechali jen tak pohozenou v troskách života. Možná si mysleli, že už je beztak po ní a neměli zapotřebí useknout jí hlavu. Nechali ji tam... pohozenou, zneužitou.

Tak jí našel Dangsten. Barbarský bojovník, stroj na smrt. Původně neměl v plánu hrát si na zachránce, ale nemohl jí tam nechat. Zachránil jí.

Oheň praskal a vyhazoval proti nebi ohnivé chomáče jisker, které se vysoko nad korunami stromu měnili v oslnivé hvězdy. Noc byla chladná, ale Dangsten seděl s odhalenou hrudí, pocházel z hor a chlad pociťoval výjimečně. Svou sekeru měl položenou vedle sebe, na dosah ruky. V runách vytepaných do ostří zasychala orčí krev. Jeho oči byli modré a chladné. Hleděl na spící dívku, kterou zachránil ze spárů příšer.

Překvapilo ho, jak moc je krásná. Když se omyla v chladné říční vodě, naplno zazářila její spanilost. Je tomu už mnoho dní, co měl Dangsten ženu a musel si přiznat, že pouliční šlapky, které prznil nalitý pivem a medovinou... nemohli uspokojit chtíč po pravé rozkoši. Koukal na spící Felizitu a představoval si, jako to bylo, když si s ní orci užívali.

V rozkroku mu zatepalo a musel se podrbat. Erekce mu mohutněla pod kiltem. Párkrát si zmáčkl tuhnoucí penis a promnul si varlata. Jak je to dlouho, co se pořádně vystříkal? Možná s tou věkem ohnutou ježibabou v Adelheinu. Takhle krásnou dívku neměl snad nikdy. Je to nespravedlnost, orci si zašukají s kým chtějí a on aby si ho honil v křoví.

Pomalu se zvedl a přešel ke spící dívce.

"Felizito?" zeptal se hrubým hlasem. A prsem jí dloubl do ramene. Pokud by se probrala, tak by jí nabídl hlt vody a nechal jí dál spát. Dívka ale ani na okamžik neprocitla. Prožitá zkušenost ji natolik vyčerpala, že teď pod příkrovem vlněné deky a mihotavého světla ohně - spala jako do vody hozená.

Dangsten na ní chvíli hleděl. Byla tak krásná... sametová pleť, plné rty...

Trochu stáhl přikrývku a odhalil tak část jejího těla. Na pažích měla fialové modřiny tam, kde jí nemilosrdně svírali orčí pařáty. Stejné modřiny jí vykvétali na hrudi, jak jí ty zrůdy mačkali prsa.

Seveřan ji opět přikryl a nahlédl pod druhý konec. Dívka měla dlouhé a krásné nohy, které aby byli opět celé pokryté pohmožděninami a podlitinami. Nejvíce fialové měla kotníky. I obyčejná chůze pro ní musela být velmi bolestivá. Přes to všechno ale silně Dangstena vzrušovala. Penis mu už dávno stál v rozkroku a cukal sebou vzrušením.

Položil deku zpátky a znovu se jí dotkl na rameni.

"Felizito? Máš žízeň?" zeptal se.

Nedočkal se žádné odezvy.

Chvíli nad tím přemýšlel. Ale nakonec v něm převládl chtíč. Jednou rukou zašátral ve svém rozkroku a vytáhl svůj ztopořený penis. Klečel přímo nad dívkou. Žalud se mu vznášel kousek od její tváře. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby ho vzala do úst - kdyby se její sametové rty dotkly špičky jeho čuráka a on by jí pohladil po hlavě. Pak by jí zajel prsty do vlasů a přidržel si jí. Vychutnal by si něžnost těch úst a vrážel by jí ho do pusy a ona by ho poslušně sála.

Dangsten si začal rychle přetahovat předkožku přes žalud. Na ruce mu naběhli svaly jako pletence námořních lan. Rychle se tahal za penis a představoval si, jaké by to bylo, mrdat takovou přenádhernou dívku.

Netrvalo dlouho a přišlo to na něj. Nejdřív jí chtěl postříkat přímo obličej, pokrýt jí celou tvář horkým semenem, ale bál se, že by se probudila. Proto v poslední chvíli změnil trochu směr a vychrlil několik hustých stříkanců do kaštanových vlasů. Bílá tekutina slepila vlasy dohromady. Barbar hluboce oddychoval, ale stále se snažil dívku neprobudit. Ze špičky žaludu mu odkapávala semeno a tak si ho otřel o její rameno, vykukující z pod deky. Nakonec opatrně vstal a došel zpátky k ohni. Přiložil dříví a do nebe vzlétl další houf neposedných jisker.

Cítil se o mnoho lépe, když se vystříkal. Zítra si Felizita bude asi myslet, že má pořád ve vlasech orči mrdku, nebo že má třeba jen vlasy slepené blátem. Kdo ví, jemu to je jedno. Co se mu ale stále dralo zpátky na mysl bylo, jaké by to opravdu bylo - zarazit jí ptáka mezi nohy. Třeba by mu tam kloktal, když ji předtím roztáhli orčí klády... Dangsten by na to rád přišel.